Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 21.5.
Monika
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Podivuhodný příběh Williama Huntera
Autor: TomasHell () - publikováno 12.5.2001 (13:23:07), v časopise 16.5.2001
První srpnový týden tohoto roku jsem strávil na Novém Zélandu. Můj kamarád Josh Miller mě pozval na své sídlo ležící nedaleko hlavního města Wellingtonu. Joshův dům v sobě skrývá mnoho zajímavostí, např. moderní observatoř, rozsáhlou knihovnu či velký tropický skleník. Nejenom že má Josh hodně zájmů, ale hlavně na ně taky má peníze. Jeho obchodní firma vyváží z Nového Zélandu hlavně ovčí vlnu, což mu asi dost vynáší. O svých příjmech se málokdy zmiňuje.
O jeho domě jsem se už hodně dozvěděl při našich setkáních v Praze, kam často zavítává. Byl jsem proto nesmírně nadšen, když mě do něho pozval. Nejen Joshovo sídlo, ale vůbec celý Nový Zéland mě uchvátil. Na každý den mi Josh připravil zajímavý program, nudu jsem vůbec nepoznal.
Předposlední den mého pobytu jsem si prohlížel Joshovu soukromou knihovnou. Mnoho různých nových i starých knih, literatura faktu i beletrie, svázané ročníky novin a časopisů z celého světa. Bylo mi opravdu líto, že se už zítra vracím domů. Jeden svazek mě obzvláště zaujal. Byla to tenká knížka, narozdíl od většiny ostatních psaná ručně. Jednalo se o deník nějakého Angličana z Londýna, jakéhosi Williama Huntera. Pustil jsem se do čtení. Události v deníku popisované se zdály strašně nepravděpodobné, jako z nějakého sci-fi románu. Také jsem se tam dočetl o Joshově bratru Peterovi, o kterém se mi nikdy nezmiňoval. Když jsem se ho zeptal, povzdychl si:
"Ano, ano, nešťastný byl osud mého bratra. Ale ty texty v deníku jsou jenom takové prázdné řeči. Zažít to, co ten Hunter, taky bych se z toho asi pomátl a začal si vymýšlet. Vidět hrůzný čin onoho šíleného teroristy na vlastní oči muselo být hrozné. Tenhle deník mi tady Hunter nechal, ať s ním prý dělám to, co uznám za vhodné. Jestli chceš, tak si ho vezmi. Nepotřebuji ho."
Celý deník jsem přeložil do češtiny a nyní Hunterův příběh předkládám vám. Nevím, zda mu budete věřit nebo ne, já se přikláním spíše k první variantě. Sám nemám takové možnosti, abych prozkoumával moře kolem Nového Zélandu, takže nemůžu zjistit, zda tajuplný ostrov zmiňovaný v deníku opravdu existuje. Snad možná ty, čtenáři ?

Září 2000
T.H.


8. srpen 1995

Stalo se už mým dobrým zvykem, že o každé své dovolené si píši deník. Je to pěkný pocit listovat později svými vzpomínkami. V duchu si vybavuji mé dosavadní prázdninové podniky. Bylo jich už docela dost - týden táboření v kanadské divočině, měsíc v Austrálii strávený v sedle kola, pokus vylézt nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu (bohužel neúspěšný) a pár dalších.
Pro toto léto jsem zvolil menší akci. Spolu s mým přítelem Alexem Norcrossem a jeho manželkou Monicou jsme si na Novém Zélandu pronajali na čtrnáct dní jachtu Patricia i s jejím kapitánem Peterem Millerem. Zítra brzo ráno odlétáme z Londýna. Mám už sbaleno, a tak píši první řádky deníku. Ale teď už zhasínám a ještě se trochu vyspím, čeká mě více než třicet hodin odsezených v letadlech a na letištích.

10. srpen

Konečně ve Wellingtonu ! Cestování časovými pásmy mi pokaždé dává zabrat. Vždycky pár dní trvá, než si zvyknu. Včera jsem do deníku vůbec nepsal, byl jsem hodně unavený. Beztak se nic zajímavého nepřihodilo.
Kapitán na nás čekal už na letišti. Mile nás přivítal a jel s námi taxíkem rovnou do přístavu, kde nám předvedl jachtu. Zdála se mi ještě krásnější než na ukázkových fotografiích - Miller byl na ní také právem pyšný. V osm hodin máme přijít do jídelny na večeři, dnes bude vařit on. V příštích dnech si už ale jídla budeme připravovat sami.
Zatím si prý můžeme třeba prohlédnout město, ale na to nemám náladu, jsem dost zmožený a chce se mi spát. Končím psaní a lehám do postele.

11. srpen

Dnes ráno jsme opustili wellingtonský přístav. Míříme jihovýchodním směrem k mysu Cape Palliser, nejjižnějšímu místu severního ostrova, který máme v plánu obeplout. Celé dopoledne nás kapitán učil zacházet s plachtami, jachtu zatím pohání motor. Alexovi už to docela jde, já se v tom pořád plácám.
Před chvílí jsem si s Millerem pěkně popovídal. Vyprávěl mi o předešlých plavbách na Patricii a já mu na oplátku pověděl o svých dřívějších cestách. Znovu jsem mu rovněž pochválil jeho včerejší večeři. Byla výborná, kapitán se ukázal i jako výtečný kuchař.
Právě je poledne a Monica volá z jídelny k obědu. Už se těším, její jídla mě také ještě nikdy nezklamala.

Tento zápis píši za dost pohnutých okolností. Začalo to brzy odpoledne. Seděli jsme všichni kolem stolku u vchodu do podpalubí a najednou se odněkud zezhora ozval neznámý hlas:
"Pozorně mě teď poslouchejte, protože tímto okamžikem přebírám velení této lodi."
Otočil jsem se a na střeše kajut spatřil cizího muže. Byl oblečený celý v černém, na obličeji měl kuklu a mířil na nás samopalem.
"Když budete dělat co řeknu, nemusí se vám nic stát," pokračoval. "Takže kapitáne, tady ti házím želízka."
S rachotem přistály na stolku, s klíčkem v zámku.
"Připoutej se k palubnímu zábradlí."
Miller pomalu vztáhl ruku k poutům. Cizinec vystřelil dávku střel do vzduchu.
"Rychlejc !"
Ve chvilce byl kapitán připoutaný.
"A teď vyndej klíček a hoď ho do moře."
Miller bez váhání poslechl. Cizinec seskočil na palubu a obrátil se na nás:
"Vy tři teď jděte dolů do kajut."
A v tom okamžiku Alex udělal tu nerozumnost.
"Tohle nemůžete ! " vzbouřil se. "Propusťte kapitána a vypadněte z jachty !"
"Drž hubu a dělej !" zařval cizinec.
Alex se však na něj vrhl a začal se s ním tahat o samopal. Vyčítám si teď, že jsem mu nepomohl. Byl jsem v šoku a nic se v té chvíli nezmohl. Cizinec Alexe odstrčil a zamířil na něj.
"Žádný hlouposti ! Mohlo by se ti to vymstít."
Alex však proti němu znovu vyrazil. V tu chvíli ale zaštěkal samopal a na palubu už spadlo mrtvé tělo.
"A vy dva teď fofrem dolů !" křikl cizinec na mě a Monicu.
Zamknul nás v mé kajutě. Monica si sedla na postel a dala se do neustávajícího pláče. Zkoušel jsem ji nějak utěšit, ale sám jsem na tom nebyl nejlépe. Však byl Alex můj nejlepší přítel. Vyndal jsem si z nočního stolku deník a začal psát. Šlo to těžce, ale kupodivu mě to trochu uklidnilo. Tohle je zatím nejsmutnější zápis.

12. srpen

Celý den se cizinec vůbec neobjevil. Kdo to vůbec je a jaký má cíl ? Na Patricii se musel dostat už ve Wellingtonu. Někde se tu skrýval a pak udeřil. Kapitána si nechal na palubě asi proto, že sám jachtu ovládat neumí. Co však získal únosem jachty ? A kam vůbec plujeme ? Stále slyším motor, běží bez přestávky už od včerejška.
S Monicou není žádná řeč. Začínáme už mít hlad a žízeň. Bohužel v kajutě nic nemám. A pochybuji, že nám náš únosce něco přinese.

13. srpen

Cizinec na nás překvapivě nezapomněl a ráno nám přinesl nějaké jídlo a pití. Beze slova to položil na skříňku u dveří a zase nás zamknul. Vůbec mě nenapadlo o něco se pokusit.
Monica se mnou ještě moc nemluví. Nedivím se jí. Také se mnou Alexova smrt dost otřásla.
Únoscův cíl je mi stále neznámý. Motor je stále v chodu, můžeme být už dost daleko od břehů Nového Zélandu.

14. srpen

Včera večer Monica neočekávaně navrhla:
"Musíme se dostat ven a toho chlapa zabít."
"To je velmi nebezpečné, raději bych vyčkával," odporoval jsem.
Ona mě však vůbec neposlouchala a začal se hrabat v nočním stolku.
"Co hledáš ?" zeptal jsem se znepokojeně.
"Něco na vypáčení zámku."
"Tak počkej."
Viděl jsem, že odrazovat ji nemá smysl. Šáhl jsem najisto po kapesním noži a začal se pokoušet otevřít dveře. Příliš to nešlo, neměl jsem s tím žádné zkušenosti. Teprve asi po třech hodinách zámek povolil.
Opatrně jsem s Monicou vyšel na chodbu. Viděli jsme cizince, jak k nám sedí zády u stolku vedle dveří do podpalubí. Při rozsvíceném světle nad dveřmi zkoumal nějaké mapy a ustavičně v nich cosi měřil. Samopal byl položený na vedlejší židli.
Obrátil jsem se na Monicu:
"Seber nenápadně samopal a já ho povalím na zem. Pak ho zamkneme v některé kajutě."
Přikývla. Co nejtišeji jsme se začali blížit k únosci. Monica šáhla po samopalu. Cizinec si toho ale všiml. Bleskově se otočil a uštědřil jí pořádnou ránu do břicha. Zapotácela se a spadla. Únosce hmátl rukou po zbrani. To už jsem na něj ale skočil a povalil ho na palubu. Podařilo se mu mě odstrčit a zvednout se. Chytl jsem ho však za nohu a strhl ho zpátky dolů. Začali jsme se válet po palubě. Chvíli byl nahoře on, chvíli já. Cítil jsem, jak mě opouštějí síly. Povedlo se mu kleknout si na mě. Začal mě bezhlavě mlátit.
"Ste si mysleli, že se mě zbavíte, co ? Já se ale nevzdám, to si můžeš bejt jistej ! Já to najdu !"
Najednou mě zvedl jako činku a došel se mnou až k zábradlí paluby. Ještě jsem si stačil všimnout, že kapitán je stále připoutaný na stejném místě.
"Ty už mi taky nebudeš překážet !" řekl cizinec vítězně.
Hodil mě do moře a já ucítil tvrdý náraz na hladinu. Zkoušel jsem se dostat zpátky k jachtě, ale neměl jsem šanci ji stačit. Bezmocně jsem pozoroval, jak mizí za obzorem.

A tak jsem plaval, ačkoliv vůbec nevěděl kam. Vyčkávání na místě mi ale nepomůže, to bylo jasné.
Začalo svítat. Východ slunce na moři je nádherné přírodní divadlo, avšak já si ho vůbec nevšímal. Nikde kolem nebyla žádná země. Kdoví, kam jsme pluli. A tak jsem pořád jenom plaval.
Až pojednou. Nejdřív to byla jenom tmavá skvrnka na obzoru. Sebral jsem poslední síly a začal k ní směřovat. Brzy už nemohlo být pochybností. Země ! Zřejmě nějaký ostrov. Začal jsem rozeznávat hornatý reliéf, písčitý břeh a za ním les. Zakrátko jsem ucítil dno. Vybelhal jsem se na břeh a svezl se do stínu prvního stromu. Usnul jsem.

Probudil jsem se asi tak v poledne. V prvním okamžiku jsem vůbec netušil, kde se nacházím. Všechny události se mi však rychle vybavily.
Rozhlédl jsem se. Nádherná zátoka s písčitým břehem měnícím se v prales. Ráj na zemi, řeklo by se. V tu chvíli mi to tak ale vůbec nepřipadlo. Je tento ostrov vůbec osídlený ? A pokud ano, tak poznali místní obyvatelé vůbec naši civilizaci ? Nežije zde nějaký domorodý kmen ? Anebo je ostrov úplně pustý a já se můžu pomalu smiřovat s osudem Robinsona ? A co se zatím děje na Patricii ? Takovéhle otázky se mi honily hlavou.
Prohledal jsem si kapsy. Jediné, co jsem měl, byl tenhle deník a tužka. Zvedl jsem se a se záměrem najít něco k jídlu a pití se vydal se k blízké lesní stěně.
V pralese sice rostlo všechno možné, ale já vůbec netušil, co je jedlé a co ne. Třeba jsem objevil keř s lákavě vypadajícími bobulemi, ale ze strachu, že můžou být jedovaté, jsem si vůbec neutrhl.
Asi po dvou hodinách jsem už byl dost vysílený a tak jsem usedl na kmen padnutého stromu. V uších mi náhle uvízl vzdálený hukot. Zvedl jsem se a zamířil jeho směrem. Po chvíli to bylo jasné. Vodopád. To znamená sladkou vodu ! Konečně jsem byl u něj ! Byla to nádherná scenérie. Vzhlédl jsem k vrcholu vodopádu. Tam nahoře by mohl být rozhled. Potom se tam vydám.
Skočil jsem do řeky a začal plnými doušky pít. Teď ještě nějaké jídlo.
Sedl jsem si na břeh a zapsal do deníku nešťastnou včerejší noc a dnešní bloudění po ostrově. Dokud to ještě mám v živé paměti.
Teď si ještě chvíli odpočinu a pak vyrazím zpátky na průzkum ostrova.

Bohužel nahoře u vodopádu jsem toho moc neviděl. Stromy byly příliš vysoké. Kousek proti proudu řeky jsem však spatřil nějaké skály. Z nich by se snad něco dalo vidět. S tímto úmyslem jsem se k nim vydal.
Po necelé půl hodině jsem potkal prvního domorodce. Šel po proudu, přímo proti mně. Zastavil jsem se. Snad nebude mít žádné nepřátelské úmysly, lekal jsem se. Došel až ke mně a začal si mě dlouze prohlížet. A já jeho. Byl to vysoký muž světlehnědé pleti a širokých ramen. Byl téměř nahý, pouze kolem pasu měl jakousi lněnou suknici. Asi toho o naší civilizaci moc neví.
Zrovna jsem se s ním chtěl nějak domluvit, ale on odběhl do pralesa. Pokračoval jsem tedy dál ke skalám. Ale i ty mě nakonec zklamaly. Rozhled z nich sice mohl být velký, ovšem byly příliš strmé a já se marně pokoušel na některou vyšplhat. Narazil jsem ale na vyšlapanou stezku, zřejmě od místních domorodců. Pustil jsem se tedy po ní. Vedla až k jakési jeskyni. Její objev mě potěšil. Začalo se už stmívat a tohle bylo vhodné místo k přespání.
Vrátil jsem se ještě k řece se napít. Při návratu stáli u jeskyně dva domorodci. Myslím, že jeden z nich byl ten, kterého jsem odpoledne potkal, ale jistě to říct nemůžu.
Hned jak mě uviděli, začali mávat rukama a cosi mi vysvětlovat. Zhruba jsem pochopil, že mě varují před vstupem do jeskyně. Či mi ho snad dokonce zakazují.
Snažil jsem se jim vysvětlit, zda by mě nevzali sebou do jejich vesnice, že jsem vlastně trosečník. To ale nebyli schopni chápat. Aspoň jsem tedy ukázal, že do jeskyně nepůjdu a budu jenom spát na kraji. Tomu asi trochu rozuměli, protože se odebrali k odchodu a zmizeli ve skalním bludišti.
Naházel jsem na sebe větší listy stromů jako malé primitivní lůžko. Dokud bylo ještě trochu světlo jsem psal do deníku. Umínil jsem si, že se zítra pokusím nalézt vesnici domorodců. Mám už dost hlad, dva dny jsem nejedl. Snad budou tak štědří a něco mi dají.

15. srpen

V noci mě vzbudila velká bouře. Byla mi velká zima a tak mě napadlo, že dál v jeskyni bude snad tepleji. Ale zase tam byla tma. Naběhlá husí kůže a drkotání zubů mi však nedovolily se příliš rozhodovat. Posunul jsem se tedy víc do jeskyně, ale zimy jsem se nezbavil.
Náhle jsem si všiml jakési hromady u stěny. Po chvilce zkoumání jsem zjistil, že jde o narovnané louče a kameny na křesání ohně. To tu pravděpodobně mají ti domorodci, kteří mě před vstupem do jeskyně odrazovali. Ale proč ?
Zapálil jsem jednu louči. Oheň už sám o sobě vyzařoval dost tepla, ale mě to nedalo a pokračoval jsem dál. Přece tu ty louče nejsou pro nic za nic.
Došel jsem až do velké rozlehlé prostory. Hned na začátku se zde nacházel vysoký kámen obrovnaný dřevěnými soškami, různými ozdobami těla a podobnými věcmi. Tahle jeskyně bude asi pro místní lidi chrámem. Jakého boha ale uctívají, napadlo mě.
Šel jsem ještě trochu dál a tu se před mnou objevila velká brána z opracovaných kamenných kvádrů ozdobených různými ornamenty. Uprostřed ale nebyla žádný vrata, nýbrž jakýsi živý obraz neznámé krajiny, který se vlnil jako vodní hladina. Nemohl jsem věřit svým očím.
Byla vidět nějaká vesnice v podhůří skalnatých hor. Tam druhé straně byl zjevně den. Neznámé postavy ve vesnici byli podivné, jen někteří se vzdáleně podobali lidem. Jeden ten tvor se znenadání podíval směrem ke mně, kde se jeho zrak zastavil. On mě snad vidí, přišlo mi na mysl. Patrně jsem pro něj podobný živý obraz, jako ta vesnice pro mě.
Ze zvědavosti vyzkoušet, zda je tahle brána průchozí, jsem strčil ruku do obrazu. Bylo to podobné, jako když strčíte ruku do klidné vodní hladiny. Chystal jsem se vkročit celým tělem, když tu se z jeskyně se ozvaly dunivé kroky, které se neustále přibližovaly. A pak se to vynořilo ze tmy. Děsivá příšera, mnohem větší než já. Možná jsem měl začít utíkat, ale jakoby by jsem byl přikován k zemi.
Čím déle jsem se na ni díval, tím větší strach se mě zmocňoval. Nebyl to žádný dinosaurus, jak jsem se v prvních chvílích domníval, nýbrž drak, jako vystřižený z pohádkové knížky. Snad tu funguje jako strážce brány ? Ovšem draci také chrlí oheň a tenhle nebyl žádná vyjímka. Jeho hlava na mě vyšlehla dlouhý plamen. To mě konečně vzpamatovalo a začal jsem utíkat. Pochodeň mi ve spěchu spadla na zem a tak jsem na začátek jeskyně přiběhl hodně potlučený od neustálého zakopávání. Drak už mě sice dávno nepronásledoval, ale já přesto běžel dál skalním bludištěm. Chtěl jsem dorazit až k řece. Někde jsem ovšem musel špatně zabočit, protože jsem se záhy objevil na mořském břehu.
V dáli bylo na hladině vidět nějaké světlo. Drobné, sotva postřehnutelné. Nějaká loď, napadlo mě. Bez rozmýšlení jsem skočil do rozbouřené vody. Bouře už sice tolik nezuřila, ale až teď si zpětně uvědomuji, že to bylo nerozumné. Vlny se mnou neustále házely a světlo mi každou chvilku zmizelo z očí. Několik hodin trval můj boj s vodním živlem. Ale stálo to za to, to světlo totiž byla kotvící Patricia. Nedokážu pocit svého štěstí v ten okamžik nijak popsat.

Doplaval jsem až úplně k jachtě a dotkl se jí. Teď už mi holka neutečeš, pomyslel jsem si. Vyšplhal jsem se po žebříku na palubu. Nikde nikdo, jenom pár rozsvícených světel. Kdo vlastně na jachtě teď vládne ? Její neznámý únosce nebo už zase kapitán Miller ? A proč tady Patricia kotví ? Tyhle otázky jsem si v tu chvíli kladl.
Chtělo se mi spát, ale sebral jsem zbytek svých sil a pomalu šel do podpalubí. Zamířil jsem do své kajuty. Na mé posteli spala Monicu. Alespoň jsem si v tu chvíli myslel, že spí.
Klekl jsem si a zkoušel ji šetrně probudit. Nešlo to. Poodhrnul jsem peřinu a zděsil se. Plno krve a v břiše díry po kulkách. Cizinec jí zabil, stejně jako Alexe.
Vyběhl jsem zpátky na chodbu. Vešel jsem do vedlejší kajuty, která patřila Alexovi. Dostal jsem další šok, na zemi ležela mrtvola kapitána.
Vrátil jsem se zpátky na palubu, zrovna vycházelo slunce. Zhroutil jsem se.

Probudilo mě kopnutí do břicha.
"Tak dělej, vstávej !"
Nademnou se skláněl únosce Patricie, pořád zahalený černou kuklou. Slunce mu stálo nad hlavou, bylo tedy asi tak kolem poledne.
"Vrahu !" zasípal jsem na něj. Na víc jsem se nezmohl.
"Byla to jejich chyba. Věděli moc dobře, že když se o něco pokusí, tak je zabiju. A oni se pokusili ..."
"O co vám vůbec jde ? Zabil jste už tři lidi a mě skoro taky. A když ne vy, tak mě mohl zabít ten drak na ostrově. Co jste tím získal ? Jste šílenec !" Divil jsem se, proč mu vlastně ještě vykám.
"Drak na ostrově ?"
"Jo, drak." Neměl jsem vůbec náladu se s ním vybavovat, už mi bylo všechno jedno.
Cizinec odběhl kamsi do podpalubí a vrátil se s dalekohledem. Díval se na všechny strany, hledal asi ten ostrov.
"Mám ho ! Říkal jsem si, že ses někde musel zašít. Přece bys tak dlouho na moři nevydržel."
Začal urychleně vytahovat kotvu. Pak se rozeběhl na kapitánský můstek a spustil motor. Kormidlem obrátil Patricii směrem k ostrovu. Asi se už jachtu naučil ovládat.
Cestou jsem se vůbec nepokusil cizince nějak přemoct. Mrtví Alex, Monica a kapitán mě dokonale odradili. Celou tu dobu jsem jenom ležel na palubě.
Cizinec zakotvil u břehu a namířil na mě svým samopalem.
"Hejbej se ! Jdeme na ostrov."
Se samopalem mě přemlouvat nemusel.
Byli jsme na mě dosud neznámém místě ostrova, ale bylo odtud vidět skály, ve kterých je ta podivná jeskyně.
"Doveď mě k tomu drakovi !" rozkázal mi cizinec.
"Už tam nechci. A pro tebe už nic dělat nebudu," vzbouřil jsem se a dal důraz na tykání.
"Sakra dělej, chlape ! Už mě to tady nebaví ! Po tak dlouhém hledání jsem už schopný všeho !" ječel úplně nepříčetně a na důraz vážnosti svého tvrzení vystřelil do vzduchu.
"Dobře," řekl jsem mu. "Když se chceš nechat upálit drakem, nemám námitek." Vyrazil jsem směrem ke skalám a cizinec mě následoval. Jeskyni jsem ani moc dlouho nehledal, stanuli jsme u ní asi tak po půl hodině.
Ukázal jsem dovnitř.
"Na konci je ten drak." O bráně jsem se nezmiňoval.
Cizinec se ušklíbl:
"Toho se nebojím, neublíží mi."
V okamžiku si strhl kuklu a přede mnou zjevila ošklivá tvář s pokožkou podobnou hadí kůži. A oči zlověstné, úplně bez citu. Uvědomil jsem si, že podobné obličeje jsem viděl na druhé straně v té bráně v jeskyni.
"Teď už se maskovat nemusím. Konečně jsem našel bránu do svého světa. Tu úplně poslední ...", řekl triumfálně. "Vracím se domů. Váš svět je sice zajímavý, pár věcí mu závidím. Zvlášť střelné zbraně, to jsou moc šikovné věcičky."
Vytáhl z kapsy baterku a vešel do jeskyně. Zavolal jsem na něj:
"Ukončil jsi tři životy jenom proto, aby ses mohl dostat domů. Ti lidé za nic nemohli !"
On už mě ale neposlouchal a zmizel ve tmě jeskyně.

25. srpen

Až po deseti dnech jsem schopný napsat události osudného 15. srpna. Alexova smrt, to byl jenom začátek těch hrůzných událostí.
Po odchodu cizince do jeskyně jsem se vrátil na Patricii a spustil motor. Řízení jachty mi moc nešlo, navíc brzy došlo palivo. Zkoušel jsem to tedy s plachtami. Sice jsem plul, ale ne směrem, kterým jsem chtěl.
Nakonec jsem však přece jenom s pomocí kompasu a map po týdnu bloudění k břehům Nového Zélandu dorazil. Úplně psychicky vyčerpaný.
Policistům jsem nejdřív vykládal pravdu - o drakovi a o bráně do jakéhosi paralelního světa. A o cizincovi, který tu bránu hledal za každou cenu. Nikdo mi ale nevěřil. Vymyslel jsem si proto šíleného teroristu, který naši jachtu v neznámém úmyslu unesl. Z nejasných důvodů zabil Alexe a později i Monicu a kapitána. Až mě se podařilo zločince přeprat, hodit do moře a s jachtou mu uplout. To už mi všichni věřili a předešlé povídání o drakovi a tajemné bráně považovali za řeči vyřčené v nějakém šoku.
Bydlel jsem teď pár dní v domě kapitánova bratra Joshe Millera, který se o mě po Peterově smrti postaral. Zítra už odlétám zpátky do Londýna.
Přečetl jsem si teď znovu celý deník. Znova se mi vyjevily ty děsivé události. Neudržel jsem se a propukl v pláč. Ne, už nechci vzpomínat. Už na to chci zapomenout. Už tenhle deník nechci vidět.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi ()  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter